Pouliční zpěvák Jakub Ondra

Jakub Ondra, český zpěvák a kytarista, který je více známý v zahraničí než v České republice. Své hudební zkušenosti získal na ulici pouličním hraním – buskingem. Potkávat jste ho mohli v pražských ulicích, u výstupů metra či na Staroměstském náměstí. Postupem času s ním začali příležitostně vystupovat i Štěpán Krtička a Honza Rek. V současné době má za sebou už vydané album Old Town Square a na další se chystá.

Kdyby ses měl popsat třemi větami, jak by ses popsal?

Těžká otázka. Není to úplně normální otázka, co dostávám. Já, když vždycky odpovídám na něco, na co jsem ještě neodpovídal, tak k tomu cítím takovou zodpovědnost. Asi jsem hodně výkyvový člověk, který chápe sám sebe v tom, kdy jednou je nahoře a jednou dole a nebrání se tomu. Což souvisí s mou kreativitou a chtíčem dělat umění.

Kdy ses cítil naposledy nahoře?

Například nedávno po koncertu na otevření Kreativního centra na Staroměstském náměstí.

A naopak dole?

Předevčírem večer. Kdy jsem brečel nad nějakými věcmi. Vždy těm věcem nechám volný průchod. Což si myslím, že je zdravý a dobrý. Podle mě vyrovnanost leží v tom, že člověk pochopí, že věci se prostě mění.

Když zrovna nekoncertuješ, co máš za jiný aktivity?

Chodím rád běhat. Pustím si muziku ze Spotify a jdu běhat, klidně až do vyčerpání. To mě baví. Fitko taky mám rád.

A jde nějak tuto fyzickou přípravu zúročit v muzice, při koncertech?

Určitě! Když mám koncert, tak jsem hodně ve stresu, v tom zdravým stresu. To potom celkem dost piju pivo nebo kouřím, což mě uvolní. A právě to běhání a cvičení, mi pomáhá ten koncert udýchat a cítím se ve fyzické pohodě.

A máš to tak takhle i při hraní na ulici, hraješ ještě na ulici vůbec?

No jasný. Busking jsem dlouho nedělal, protože letos máme fakt dobrý hraní, hodně koncertů a dokážeme se tím uživit docela dobře, takže na ulici jsem moc teďka nehrál. Spíš jsem se teďka koncentroval na nahrávání a taky na to, abych se stal známějším i tady v České republice. To je nyní moje priorita.

Aby ses stal známější u nás. Jak je možné, že tě lidi spíše znají například v Německu než v České republice?

Je to daný tím, že já jsem měl vlastně jeden singl ‚On the Menu‘, které bylo hodně hrané v rádiu, byla to 4. nejhranější písnička v českém éteru. Ale lidi si to podle mě nespojí s tím, že to zpívá někdo z Česka, protože o tom moc nevyšlo článků, nebyl jsem moc v televizi, nedělal jsem moc rozhovorů. A to z toho důvodu, že jsem v tu dobu byl v Německu a dokončoval jsem tam album. Tudíž jsem neměl moc možnost ani promovat jak sebe, tak písničku.

Když máš zkušenosti s hraním z ulice, s reakcí lidí tam, hodí se ti takováto zkušenost i na oficiální koncerty? Hrozně moc, to je jasný! Z toho čerpám do dneška. Sice je hraní na ulici jiný než hraní na koncertu. Na ulici je super to, že máš na ulici to obecenstvo namíchaný, takže když říkáš nějaký vtip, tak můžeš být hodně všeobecný. A máš jistotu, že když máš dost lidí okolo sebe a začne se jich alespoň deset smát, tak se ti ostatní přidají. Zatímco na koncertě to publikum není tak velký, tak si člověk musí dát větší práci to publikum odhadnout. V Česku už jsem se ale zjistil, jaký vtipy při koncertech fungují.

Jaký vtipy tedy v Čechách fungují?

Většinou sprostý humor.

Co se týče hraní na ulici, zjistil jsi, jaká písnička má vždycky úspěch, když ji zahraješ?

Nějaká taková ta sázka na jistotu? Na ulici hodně fungují covery, čím víc známější písnička, tím líp funguje. Třeba dost hraju Ed Sheerana. Ale celkem mě štve to hraní coverů, proto se teď víc soustředím na to hraní mimo ulici. V podstatě investuju nyní do sebe. Hraní na ulici je supr, dají se s tím vydělat dobrý peníze, ale teď do sebe hodlám investovat.

Když se dá hraním na ulici vydělat hezký peníze… kolik?

To záleží na počasí, jak dobrý máš vybavení, jaký máš písničky, jakou máš show. Dejme tomu, že polovinu peněz, co jsem vydělával na ulici, tak to bylo z toho, že jsem vypaloval CD se svýma demo nahrávkama a ty jsem pak prodával. Dejme tomu, že to CD prodáváš za 10 euro a že takových CD prodáš pět až deset za jeden set. Těch setů může být třeba pět. A k těm CD se ještě dají připočítat tips. Tudíž se tím dá vydělat fakt dost.

A kolik vám, Tobě a Štěpánovi, z toho zbyde?

Nic. Takhle to funguje, čím víc v muzice vyděláváš, tak tím větší máš náklady. Navíc když hrajeme takhle převážně v zahraničí. Takže cestování, autobus, letadlo, hotely, hostely i jídlo v zahraničí je drahý. Jako vyděláš dost, ale co ti z toho pak reálně zbyde… není toho tolik.

Když bych chtěl teďka taky začít hrát na ulici a zkusit se začít živit buskingem, jaké místo bys mi doporučil?

Když to takhle propálím do rozhovoru, tak budu sám proti sobě (smích). Ne, tak třeba Německo je dobrý, zvlášť o Vánocích. Tam vyděláš za prosinec třikrát víc než běžně. Kvůli tomu si nenechám zabookovat prosinec koncerty a pojedu tam. Na to se těším.

Jsi mladý člověk, co se živí hudbou. Co zadní vrátka? Nějaké studium?

Udělal jsem si maturitu a dál jsem se nerozhodnul studovat, což mě ale mrzí. Ne, že bych si myslel, že mi ten diplom k něčemu bude v životě. To mi přijde nejvíc absurdní, že lidi studují vysokou školu jenom kvůli tomu, aby měli ten diplom. To je hrozně hloupý. Člověk by měl studovat ten obor, protože ho baví.

Co plánuješ na rok 2018?

To právě nevím, že jo. Jak jsem řekl na začátku, nevím, kde mě ta řeka vyplaví.