Rumunskem s batohem 

Cestopis o mé cestě Rumunskem s batohem a nejlepším kamarádem po oslavě 17. narozenin.

Proč zrovna Rumunsko ?

Ve svých 17 letech jsem seděl na střední škole v lavici a přemýšlel, kam se za své ušetřené peníze z brigády o prázdninách vydám. Peněz nebylo tolik a maminka mě  za hranice EU pustit nechtěla. Proto jsem si zadal nejchudší země EU a vypadlo na mě Rumunsko. Tu zemi  jsem vlastně vůbec neznal, možná jen to, že je spojená s Drákulou. Protože jsem nechtěl jet sám, přemluvil jsem mého bláznivého kamaráda a dobrodruha, se kterým jsem seděl v lavici.

Plánování cesty do Rumunska

Rumunsko je jednou z největších zemí EU, a proto jsme se museli rozhodnout, jak si zemi projedeme. Z České republiky je vlastně jediná šance, a to je cesta skrze Slovensko a Maďarsko. Autobusy nejsou na tak dlouhou cestu nepohodlné a tak jsme si zařídili evropskou jízdenku od Českých drah a sedli na vlak. Věděli jsme, že chceme vylézt na nejvyšší horu pohoří Retezat jménem Peleaga s nadmořskou výškou 2 509 m. Cestu v horách jsme si naplánovali na 3-4 dny. No a za 10 dní jsme odjížděli.

Praha – Budapešť – Temešvár

Z Prahy jsme se vydali ve večerních hodinách vlakem směr Budapešť. Hlavním městem Maďarska jsme byli okouzleni, a to nejen památkami a historickou linkou metra, ale také krásou místních žen. Po prozkoumání obou břehů jsme se rozhodli trochu prospat v místním parku Városliget. Naše expediční krosny nás netížily, protože jsme si je nechali na nádraží za euro v boxu. A večer už nás čekala cesta vlakem směr druhé největší město Rumunska Temešvár. Neradostné bylo jen to, že jsme se během cesty vůbec nemohli vyspat, díky velmi otravné policii, která na každé zastávce vlezla do kupé a chtěla vidět doklady. Velmi nevybíravým způsobem se chovali hlavně k opálenému Gabrielovi, no prostě jaký premiér taková policie.

Temešvár nás přivítal sluníčkem a prvním a posledním hypermarketem v zemi. Po nákupu zásob na horší časy jsme se vydali vstříc městu. Temešvár neskýtá příliš památek, ale na jejich hlavním náměstí nás v místní kavárně velmi příjemně překvapili kávou podávanou společně s vodkou. Následující chvíle jsme trávili průzkumem města a místních parků, kde jsme plánovali další pokračování naší expedice. K našemu štěstí si nás všimli Češi v karavanu, kteří nám udělali oběd a poradili, že se v Banátu pořádá festival české hudby, takže došlo k změně plánu o 160 stupňů. Vydáme se směr Banát.

Český Banát

Naše cesta se hned změnila a tak jsme  směřovali směrem na jih Rumunska do Banátu. Banát je vlastně dost zajímavé místo, co se historie týče. Je unikátní tím, že se tam nenachází rumunské vesnice, ale české! V druhé polovině 19. století se z českých zemí přesunulo nemalé množství obyvatel do Rumunska za prací a díky historickým událostem se rozhodli zůstat. Jejich život se ale od té doby moc nezměnil a Banát je odrazem doby zhruba před sto lety. Takže z nádraží z Temešváru jsme se vydali vlakem směr Orsova. Rumunsko je zajímavý stát a jeho železnice též, zpoždění je na denním pořádku. Není jako v ČR pár desítek minut, ale 30 minut je výhra a 2 hodiny standard. Po takřka celé noci a půlce dne jsme přijeli do Orsavi, kde jsme si stopli auto a vydali se směr Gerník (hlavní město Českého Banátu).

Vyhodil nás asi po 10 kilometrech a měli jsme před sebou dalších 17 km. Na cestě nebylo příliš aut, a proto jsme se přesunuli asi 7 kilometrů pěšky. Pak nás ozářila dodávka, kde seděl celý tým DVTV v čele s Veselovským a nabrala nás a dovezla až do Gerníku. Vyhodili nás u hospody U Medvěda a tam jsme si na jejich zahradě postavili stan. Normálně by to nešlo, ale byl tam zmatek a řekl jsem, že tam jedeme vystupovat a výčepní to přijal. Festival Banát měl začít za dva dny, ale ten nás tolik nezajímal. Pěšky jsme si prošli Banát a večery jsme trávili v hospodě U Medvěda. Rozhodně doporučuji zajít na nedělní mši do místního kostela, zažiješ atmosféru, která tě vrátí do roku 1918 kdy vznikla První republika.

Cesta do rumunských hor

Hlavní cíl není stále pokořen, takže jsme se po třech dnech v Banátu rozhoupali k cestě do hor. Retezat je několik hodin vlakem z jihu, a tak jsme se v ranních hodinách vydali stopem až do Orsavi na nádraží, kde jsme si počkali šest hodin a mohli pokračovat dál. Během noci jsme se po 3 přestupech dostali do nejblíže položeného města u pohoří Retezat. Stopem jsme se dostali až k národnímu parku a kolem 16 hodiny jsme se vydali směrem vzhůru. Netušili jsme jakou cestu zvolit, ale věděli jsme, že musíme nahoru. Díky absenci signálu jsme si nezkontrolovali počasí a po třech hodinách nás potkala velká bouře. Gabriel zahlásil že musíme najít úkryt. Já mu moc nevěřil, ale nakonec našel vyhořelou chatu, ve které se podle něj přebývá v nouzových situacích. Věřil jsem mu a celou noc jsme tam dokázali přečkat bez poskvrnky.

Další ráno se Gabriel rozhodl najít vodu z místních pramenů a donesl několik litrů vody, které se hodily na další výstup. Po vyjasnění se nám otevřel pohled na dominantu Retezatu jménem Peleaga. Cesta byla jasná, jdeme nahoru! Po několika hodinách jsme se vyšplhali na rozcestí, kde byly dvě varianty cesty. První byla 2,5 hodinová cesta, která měla velmi příjemné stoupání po okraji hory. Druhá byla na 1 hodinu a stoupání prakticky kolmo vzhůru. Gabriel rozhodl, že méně času vynahradí to stoupání, tak jsme lezli vzhůru. Bohužel, nás předchozí den nepoučil, že počasí v horách je nevyzpytatelné a stihla nás další bouře. Bohužel naše kolmá cesta vzhůru nebyla pro stoupání v bouři ideální.

Z náročné cesty se stal boj o život! Výstup byl ještě dlouhý, a proto Gabriel zavelel se zakopat a zůstat, dokud bouře neskončí a mě stále udivuje, jak byl v tu chvíli rozhodný. Po 40 minutách přestalo pršet, a tak jsme se se za pár desítek minut vyškrábali na vrcholek Peleagy. Výhled byl neskutečný a za tu cestu rozhodně stál. Po malé svačině jsme se začali posunovat pod horu do našeho tábořiště. U největšího ledovcového jezera Rumunska jsme se utábořili a přečkali deštivou noc. Ráno začalo plánování cesty skrze národní park do nejbližší civilizace. Naše názory na cestu se dost lišily a vznikla hádka. Gabriel se chtěl řídit navigací v telefonu a já tištěnou mapou.

Takže se uprostřed hor naše cesty rozdělily a pár hodin jsme se nesetkali. Bohužel se nám oběma vybil telefon a než se naše ega uklidnila, oba jsme zabloudili. Nakonec se po 5 hodinách naše cesty opět střetly a slzy štěstí tekly proudem. Věděli jsme, že se naše ponorka může opakovat, a proto jsme se rozhodli vydat vlakem zpět domů. Takhle naše cesta a dobrodružství skončilo. Devět dní nás prověřilo jako kamarády i jako cestovatele a určitě stálo za to.

Autor

Tim Slavík

Miluji cestování, a především jen s batůžkem a foťákem. Jsem student, ale spíše mě potkáš v kavárně než zasypaného knížkami ve studovně. Ujíždím si na technologiích a bělících zubních pastách.